Váš kůň Vás miluje. Ne pro Váš vzhled, ale pro Vaši lásku.

Duben 2008

závod života - 1.díl

30. dubna 2008 v 17:44
Paula: "Tak a jsem tu zase.Opět na Simíkovské státní univerzitě!Letos jdu ale do 2 ročníku.Hm zajímalo by mě kdy dorazí Laura.No zatím si půjdu zabrat ňáký z volných pokojů.Tenhle by mohl stačit."
" No tak se tu zatím zabydlím."
(o hodinku později)
Paula: " No konečně,Laura přijela.Ahoj Lauro!"
Laura: " Ahoj Paulo! Tak jdeme do 2 ročníku!"
Paula: " Jo jdeme,nechceš pomoct s těma kuframa?"
Laura: " Ne,to je dobrý.Mam špatné zprávy.Pamatuješ na Loru?"
Paula: " Tu nafoukanou holku? Jak s náma chodila na hodiny ježdění na koních?"
Laura: " Jo tu myslim,no ona sem půjde taky studovat.A co víc,bude chodit taky do jezdecké stáje!"
Paula: " Ach jo, no co se dá dělat.Hele nepůjdem si zajezdit na koních?"
Laura: " Jo,to je dobrý nápad!"
Později ve stáji
Ernesto: " Ahoj holky,doufam že jste připraveny na trénink."
Paula a Laura: " Jo jsme."
Ernesto: " Dobře,koně jsou už připravení,jděte na dráhu kde cvičí Lora."
Paula: " Ach ne,Lora už tu cvičí!"
Laura: " Tak se jdem podívat jak jí to jde."
Laura: " Čau Loro,jak ti jde trénink?"
Lora: " Rozhodně líp než tobě!"
Paula: " Tak nebuď hned naštvaná!"
Lora: " Já vám teprv ukážu! Se ještě bude te divit! Ale teď už musim jít."
Laura: " Jo správně jen si běž,aspoň si můžem zatrénovat."
Paula: " Tak jdi první Lauro."
Laura: "A teď ty Paulo."
Laura: "Už je pozdě,měli bysme se vrátit na kolej."
Paula: " Jo máš pravdu,tak jdeme."
Když přišli na kolej
Profesor Želek: " Slečno Lauro,můžete mi vysvětlit tohle?!"
Co se stalo na koleji?
Co provedla Laura?

Hlavní postavy - seznámení

30. dubna 2008 v 17:43
1.Paula
Ahoj,jmenuju se Paula a budu vás provázet celým příběhem.Tak na úvod,je mi 19.Studuju na Simíkovské státní univerzitě obor Biologii.Vždycky jsem totiž chtěla být doktorka a pomáhat lidem :o).Moje nejlepší kamarádka je Laura,známe se už od základní školy.Baví mě učit se,číst,kreslit ale nejvíc mě baví jezdit na koních.Chodím do jezdecké stáje,jezdím na Lonelym.Jezdíme parkur.Lonely je ten nejbáječnější kůň na světě :o)
2.Laura
Tohle je moje nejlepší kámoška Laura.Lauře je 18,ale za 2 měsíce má narozeniny.S Laurou chodíme na stejnou vysokou školu.Laura studuje politologii,chtěla by dělat do politiky :o).No také chodíme do stejné jezdecké stáje.Jezdí na arabskym hřebci Dreamovi.
3.Lora
Lora je ta nejnafoukanější holka na celý univerzitě! Právě nastoupila,je jí 17 a chtěla by být herečka.Bohužel chodí jako já a Laura do stejné jezdecké stáje,což neni dobré.Pořád se jen vytahuje jak umí bezvadně jezdit na svym hřebci Rolfovi.Ale já vim že moc dobře nejezdí.
4.Ernesto
Ernesto je úplně báječný člověk.Je to náš trenér parkuru.Vlastní černého hřebce Black Miracla (nejdivočejší kůň ve stáji).
5.Pes Astor
No jo náš Astor.Astor je stájový pes.Dobrej hlídač,taky moc poslušný pes :o)

Starstable

27. dubna 2008 v 18:11 Star Stable 1
Další fotky star stable:

Star stable

27. dubna 2008 v 18:04 Star Stable 1
star stable když kliknete na odkaz tak tam je vše o hře star stable 1

Nejlepší přítel

27. dubna 2008 v 15:17
V naší stáji mám oblíbeného koně cipíska.Je to temperamentní Arábek a je mu 5 let.Jezdím na něm jenom já nebo zaměstnanci stáje.Chodí sem taky Lenka,děsně namyšlená holka,která si myslí,že může všechno.Jednou jsem si čistila Cipíska ptz. se všichni báli a všech vykopal z boxu.Tak jsem ho pomalu česala,každý pohyb kartáčem mi dělal neuvěřitelnou radost.Když sem mu česala tu jeho nádhernou hnědou hřívu,hezky erdžal.Pak jsem ho pohladila a jenom tak se s ním pomazlila.Byla sem rozhnodnuta že dneska si zajezdím trochu bez sedla.Tak sem došla pro uzdečku s průvlečkami a nasadila mu ji.Vyvedla sem si ho ven a šla si dovnitř pro chapsya rukavice.Přišla sem ale spátky a cipí tam nebyl.Jela sem se kouknout na cestičku do přírody a tam jsem viděla Cipíska s Lenkou na chrbátu.Jela krokem ale vědela sem že si nacválá...Všimla sem si že průvlečky úplně pustila a kouká se dohora.Viděla jsem průkopu,kterou si asi chtěla skočit a taky průvlečky které se hompáleli na krku toho úbohého koníka.Nacválala ho bez problémů a průvlečky se bezvládně houpali po bokech.Blížila se průkopa a průvlečky se sesunuli ještě níž,vědela jsem jedno...když půjde skočit,hodně se zraní.

,,NE"Zakřičela sem a utíkala za nima.Vzala jsem hnedka prvního koníka na kterého sem natrafila.Lenka koukla na mně s úsměvem ale ten ji rychle zmysel ptz. se ji Cipísek akorát postavil na zadní nohy,ale průvlečky ho stáhli a viděla jsem jenom jak padají do příkopy.Cválala jsem tam a když sem přišla,viděla jsem jenom jejich bezvládní tela na dnĚ příkopy.Byla hodně hluboká,takže nebyla šance aby sem tam vlezla za nima.Co nejrychlejic sem šla pro pomoc......

Cipísek to nepřežil,ona mněla jenom otras mozgu.Přála bych jí i horší,byla to její vina,Cipísek kůli ni přišel o život,který mněl celý před sebou.Byl to mŮj nejlepší přítel,byl tak tvrdohlaví ale přeci si tehdy neřekl svůj názor,jak to vždicky dělá...Na tuhle záhadu sem hned znala odpověď...Lenka mněla ostrohy a supr bolestivé zubadlo.Mněla sem chuť jí něco udělat.Ale nezmírnilo by to mou bolest za cipískem.A tak jsem to udělala.I když sem vědela že mám tady rodinu a kamarády,kterým na mně záleží,ale bez Cipíska život nemněl dál cenu.Vzala jsem nožík na krájení a přiložila jsem si ho k zápěstí.Pak sem trhla...jendou,dva krát,třy krát...začala mi téct teplá krev.Bylo to přijemný,až pak sem zacítila ukrutnou bolest.,,Proč?"Rozplakala sem se a v tom sem už nic neviděla.Moje tělo bezvládně leželo na zemi...


Kůň pro kterého byla smrt vysvobozením

27. dubna 2008 v 15:15
Bylo 14.5.2003 pozdě večer ,když jsem byl na pastvě se svojí maminkou, grošovanou kobylkou Larisou.Byla nádherná .Tatínka jsem nepoznal jelikož měl nehodu na dostizích.Do oka mu vlétlo zrnko prachu ,lekl se a začal jančit.Jockey mu spadl ze zad a tatínek na něj.Prodali ho.
V klídku jsem přežvykoval hrstku zrní z kyblíku když jsem zaslech hlasy.Mluviĺi potichu takže jsem jim nerozuměl a nevšímal jsem si jich.Lehl jsem si do trávy na pastvě a chystal jsem se ke spánku,ale najednou jsem uslyšel výstřel .podíval jsem se zděšeně na mamku .Kousek nad spěnkou měla injekci! A ne ledajakou ! Byla obrovská.Rozběhl jsem se k ní ,protože padala k zemi.V tom se ozval i druhý výstřel.Ve zděšení jsem zjistil ,že druhá injekce mi přistála na boku.Hlasitě jsem chtel zařechtat ale nešlo to! zkoušel jsem to znovu a ještě ale nešlo to..přestával jsem vnímat a nakonec upadl do bezvědomí......

Druhého dne jsem se probral.Pomalu a zvědavě jsem otevřel oči.Uááá!!! Kde to jsem !zděsil jsem se .Všude bylo bílo a nepříjemný zápach.Rozhlížel jsem se po mamince ale ona nikde !Zařechtal jsem na zavolání .Bylo nepřijemně podezřelé ticho. Najednou jsem uslyšel zoufalé volání o pomoc.Kdo to může být ? rozběhl jsem se neuvěřitelnou Rychlostí.Prásk!!!auky! Rozbolela mě celá ,celičká hlava .Narazil jsem do železného ohradníku z vysokým napětím.Pomalu jsem se postavil a pak to uviděl!

Maminka.Byla celá potrhaná a z těla ji na mnoha místech tekla proudem krev a zběsile se snažila kousat kolem sebe.Kopala,kousala a řechtala.Kolem ní stálo asi 8 podivínu a v ruce drželi různé injekce ,krémy a nádoby.Maminka byla přivázaná za nohy a za krk.Její tělo se celé chvělo.Bál jsem se a zařechtal na ni.Ztýraným a ztrýzněným pohledem se na mě podívala a prosila mě o pomoc.Všechny pohledy těch ošklivých lidí se na mě najednou usmály.Byl to hrozný usměv plný škodolibosti a přání trápit.Jeden z Lidí mamince píchl do žíly injekci.Bolestí zařvala.
Bylo mi do breku.Zklátila se k zemi.NEEEEEE!
Byla mrtvá !!!
4 z 8 lidí ji vzali a pověsili za provaz na takový velký hák a někam jí táhli.Kam ji vezou? Viděl jsem jí umírat.Bylo to hrozné.Vidět něco tak čistého a krásného umírat..a navíc vlastní maminku...

Jeden pán se na mě podíval a kráčel ke mě.Co má v plánu? musím utéct.Hlavou se mi rojilo snad na 1000 myšlenek ,ale ani jedna jediná nebyla řešením.Pobíhal jsem v té podivné kleci,ale nebylo úniku.Uslyšel jsem zavrání a dveře od klece se otevřely.Pán mě táhl tam co byla maminka .Snažil jsem se vyškubnout ale neměl jsem šanci.
přivázali mě za nohy a krk jako maminku.čím více lidí přicházelo tim více jsem se bál.jeden z těch vrahů vzal do ruky krém .Smočil v něm asi 3 prsty a chtěl na mě šáhnout .Bál jsem se.
Potřel mi tím krémem stehno.Krutá bolest!!!Pálilo to a štípalo Nedalo se to vydržet!!!Musel jsem se bránit.Kousl jsem bestii přede mnou .trefa ukousl jsem ji prst.Najednou jsem ucítil další mučivou bolest.Přetáhli mě želesnou trubicí.Zaryla se mi hluboko pod kůži.Najednou byla všude krev.házel jsem sebou abych se té odporné věci v zádeh zbavil.Nešlo to.Musel jsem trpět dál.
na řadu přišel další výrobek.nějaká černá věc co se maže na oči.Člověk přistoupil k mému obličejia černou podivnost mi přiložil k oku.nejdřiv se nic nedělo.Oddechl jsem si.Následoval potlesk lidí kolem mě.Copak se radují protože mi takhle ubližují?následovaly výkřiky z vedlejší klece.
Ucítil jsem že se něc děje .oko mě začalo pálit a svědit byla to příšerná bolest.Hotová jatka.přestával jsem vidět.Zachrante mě !!! Lidé se smáli.Oh jak škodolibé!
Nepřál jsem sin nic.jen aby tohle všechno už skončilo.Abych Umřel.Následovali tři další umorné rány bičem.Pak přišlo něco,něco zvláštního.na břiše jsem ucítil tenkou čáru.Rozřízli mi břicho.Pomoc.Něco mi vypadlo.5ikali že to jsou střeva! Fuj Jak odporně bolestivé!!Byl jsem na konci.Přišel výstřel.Kulka se mi zaryla do masa.Cítil jsem že umírám.Kvůli Kráse umírám.Kvůli lidskému potěšení umírám já,dříve krásný arabský plnokrevník.

POMOŽTE ZASTAVIT TAKOVÉHLE UMÍRÁNÍ KONÍ KVŮLI PÁR FLAŠTIČEK S KOSMETIKOU.BOJUJTE S OSUDEM TĚCHTO ZVÍŘAT A NEKUPUJE VÝROBKY TESTOVANÉ NA ZVÍŘATECH

Virtuální stáj ufonek

24. dubna 2008 v 21:38
klikněte na odkaznad obrázkem, pokud se chcete dostat do stáje

VIRTUÁLNÍ STÁJ UFONEK

Uvítací obrázek

Chcete ve stáji Ufonek trávit volný čas, odreagovat se od každodenních povinností a starostí a zapomenout na chvíli na realitu? Není nic jednoduššího, než se zaregistrovat :o) Získáte spoustu možností - posílání vzkazů s ostatními, chatování... ale hlavně - trénink a péče o vlastního virtuálního koně, s kterým se můžete účastnit veřejných tréninků, závodů, výstav a dalších akcí! Bodíky budete získávat při plnění různých úkolů, akcí, soutěží... máte se na co těšit! Místo máme i pro milovníky pejsků a dalších zvířátek!
Ahoj tak už jste byli na virtuálních stránkách ještě ne tak je ten pravý čas přihlašte se!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Modlidba koně

23. dubna 2008 v 16:59
Nasyť mne, pane, napoj mne a dej mi čistou, prostornou stáj,
když zkončena je denní práce.
Mluv se mnou, neboť Tvůj hlas mi nahrazuje otěže.
Budeš-li ke mně laskavý, budu Ti sloužit s radostí
a najdeš místo v mém srdci.
Netrhej otěžemi, prosím, nesahej po biči, jdem-li kupředu.
Dej mi čas, abych pochopil Tvůj záměr.
Nebij mne, když Ti nerozumím.
Neměj mne za nepozorného, když nesplním Tvou vůli - možná,
že sedlo nebo podkovy nejsou v pořádku.
Neuvazuj mne příliš krátce a nestříhej mi ocas,
který je mou jedinou zbraní proti mouchám a komárům.
Až poznáš, že se mé dny krátí, až Ti již nebudu moci sloužit,
můj milovaný pane, nenech mne, prosím,
hladovět a mrznout a neprodávej mne.
Buď tak dobrotivý a připrav mi rychlou, milosrdnou smrt
a Bůh se Ti odmění zde i na věčnosti

smutný ale PRAVDIVÝ příběh

23. dubna 2008 v 16:56
Tak zacnu uplne od zacatku. Chodim na jednu nejmenovanou skolu - obor chovatel koni a jezdec. Jakmile jsem presla na nas skolni statek, tak jsem si tam oblibila jednoho anglickeho plnokrevnika. Jezdila jsem na nem kazde utery, mela jsem ho rada a on me snad taky. Vzdycky se ke mne prisel mazlit, ale vy to asi znate, jaky to je. To utery jsem ho poprve na jezdeni nedostala, ale to by mi tolik nevadilo. Kdyz jsem ale prisla ve stredu do skoly, moje kamaradka mi rekla, ze ho v utery 27.11. vecer utratili. Nechápala jsem proč. Byl to zdravej, 10ti letej koník. Nakonec jsem se dozvěděla, ze jeho majitelka chtela pojistku a ta castka byla 100 000 Kc. Podplatila veterinare a on asi napsal, ze se zranil pri treninku. Ten den na něm ale nikdo nejezdil. Celou noc ho navic nechali ležet v hale. Ta zenska, co ho vlastnila ma moc penez. Je to....... (všichni asi chápete, proč tu jméno neuvádím). Vim, ze ho uz nevratim,ale chtela bych pomoci i jinym konim, ktere takova predcasna smrt ceka. Prosim pomozte zachranit ty nevinne kone! Staci, kdyz budete ostraziti na to, co se kolem vas deje a nebudou vas zajimat jen penize, jako majitelku a veterinare v tomto clanku. Ti kone za to nemuzou...

Moje první koňská láska 1

23. dubna 2008 v 16:54
Je mi skoro 15 let a ježdění věnuju téměř celý svůj život. Když jsem byla malá, bylo mi asi 6 let, sbíraly jsme s maminkou na chatě spadlá jablka. Najednou maminka dostala nápad: "Odneseme je koníčkům do stájí". Zajásala jsem, protože jsem jako malá moc ráda chodila ke koním, hladit si je a krmit je. A tak jsme šly. Koně byli naším příchodem rozrušeni, kopali do dveří boxu, domáhali se pohlazení a jablek :o). Krmila jsem ty krásné hlavy, ani jsem se jich nebála. Moje maminka k nim měla odjakživa respekt, bála se koni svěřit svou dlaň, bála se, že ji kůň kousne. Když jsem zkrmila všechna jablíčka, měly jsme jít zpátky na chatu. Přišla k nám však nějaká slečna a s úsměvem se mě ptala: "Nechceš se svést, když jsi jim přinesla tolik jablíček?" S obrovskou radostí jsem kývala jako o život a k mému překvapení mi slečna osedlala kobylku, které jsem dávala nejvíce jablek, protože byla moc hodná a trpělivě si počkala, až na ní zase dojde řada a já jí dám jablíčko. Nekopala do boxu jako ostatní. Po chvilce slečna vyvedla kobylku před stáje a pobídla mě, abych k ní přišla. S její pomocí jsem se poprvé dostala do sedla opravdového velkého koně.Slečna připnula ke kobylce vodítko a vyrazily jsme na krátkou procházku.Vedla jsem si (prý) v sedle dobře a začala jsem se té slečny vyptávat na vše možné. Dozvěděla jsem se, že držím v ruce otěže a ne uzdu, že kůň má v hubě udidlo a ne želízko....a to hlavní, že klisna se jmenuje Šárka. Byla jsem na koňském hřbetě jako v sedmém nebi. Ani jsem nezaregistrovala, že už jsme zase u stáje. Pomocí slečny (dozvěděla jsem se taky její jméno - Veronika) jsem se dostala zase na zem a radostně běžela k mamince s jásotem, že mi Veronika dovolila, abych přišla častěji.
Tohle podzimní sbírání jablek mi dalo víc, než si myslím. Přivedlo mě ke koním.
Příští víkend jsem se moc těšila na chatu, nemohla jsem se dočkat, až budu zase u koní, lépe řečeno - u Šárynky. A tak mě tam maminka po obědě zase přivedla. Byla tam zase Veronika a přivítala mě s úsměvem. Zase mi osedlala Šárynku, pomohla mi nahoru a tentokrát jsme zamířily na místo, kterému se říkalo kolbiště.Bylo tam spoustu překážek a vyběhaný lonžovací kruh. V duchu jsem si představovala, jak přes všechny ty překážky se Šárkou skáčeme. Když jsem se probrala ze sna, mluvila na mě Veronika. Něco o tom, že Šárynku připne na dlouhé vodítko a já budu jezdit do kola. Až později jsem zjistila, že se tomu říká lonžování. Jezdila jsem asi 40 minut. Když jsme se chystaly k domovu,nemohla jsem si pomoct a zaprosila, ať mi Veronika se Šárkou ukážou, jak se běhá a skáče přes překážky. Veronika mi však řekla, že Šárynka má trochu problémy s nožkama a skákat tak vyskoko už nemůže. Po návratu do stáje si Veronika osedlala koníka, který byl o hodně tmavší než Šárka, měl na hlavě lysinku a na boxu cedulku se jménem RIN. Šli skákat na kolbiště a já jsem se šla koukat. Ani na chvilku jsem neodlepila oči od tmavé siluety cválajícího koně a na něm jezdkyni, která se tak lehce pohybovala v sedle, na překážce se krásně odlehčila, ve cvalu naopak krásně seděla...nádhera. Když skončili, posadila si mě Veronika před sebe a takhle dvě v jednom sedle jsme dojely na chatu.


Pokračování příště...

První plavení

23. dubna 2008 v 16:51
Minulé léto o prázdninách jsmne se s kamarádkou rozhodly, že zajdeme na rybník. Nakonec nám ale vlezlo do hlavy, že by jsme s sebou mohly vzít i koníky. A tak jsme tedy šli. Byla jsem nervozní, protože se Winie bála vody už jako hříbě. Nakonec jsem si ale řekla, že jednou to vyzkoušet musí, a tak jsem tomu nechala volný průběh. Když jsme dorazili na rybník, nikdo tam nebyl, a tak jsme se pokoušely dostat naše koně do vody. Matýsek šel, ale moje kobylka si usmyslela, že se ani nehne a do vody za žádnou cenu nepůjde. Tak jsme ji s kamarádkou vzali každá z jedné strany a tahaly ji do té doby, než nepřistoupila aspoň o krok. Nakonec se nám to povedlo, Wiňulka do vody přímo skočila a byla radostí bez sebe. Začala hrabat předníma nohama a chtěla si lehnout. Chvíli jsem ji jen tak vodila a pak si na ni sedla. Byl to fakt úžasnej pocit. Ve vodě jsme byli asi necelou hodinu a my pak Winii nemohly dostat z rybníka ven. Bylo to fakt krásný, na tohle naše první čachtání nikdy nezapomenu. Od té doby, co jsme chodili plavit, se Winie už vody nebojí, ale naopak ji pak musím půl hodiny tahat z vody ven :-)

já a koně

23. dubna 2008 v 16:50
Když jsem poprvé jela na ranč, nevěděla jsem, co mě čeká. Jestli mě posadí na poníka a budou mě vodit po ohradě, jak jsem na to doteď byla zvyklá z cirkusu a poutí, nebo co bude. Bylo deset ráno, 30.7. 2001. Brácha mě vysadil z auta, dal mi peníze a poslal k ohradě s koňma. Hned ke mně přišla Maruška, která tam byla na brigádě, mohlo jí být tak kolem dvaceti. Sedlala si čtyřletou ryzku Áju, z 80% anglickýho plnokrevníka. Já tam měla nachystanou Malbínu - krásnou tažnou kobylu s hnědo-zlatou srstí a krémovou hřívou a ohonem, která hodně vypadala jako hafling. Chvíli mi trvalo, než jsem se na ni vyškrábala a pak jsme hned vyjely. Nemohla jsem tomu uvěřit - já poprvé řídím koně a tohle je vlastně moje první vyjížďka. Vjely jsme do lesa a Malbína mě občas i docela poslouchala. Na louce jsme naklusaly, mně se to líbilo, i když jsem měla dost práce s udržením se v sedle. Byla jsem nadšená. Byly to nejkrásnější dvě hodiny v mým životě. Za dva dny jsem jela na další vyjížďku, zase s Malbínou a tentokrát se mnou jeli nějací manželé a tak patnáctileté holka. A samozřejmě i Maruška. Uprostřed vyjížďky ti lidi chtěli nacválat. Maruška řekla, ať se nebojím, že to určitě zvládnu. A tak jsme cválali, já jsem se docela vyděsila, nenapadlo mě, že by cval byl tak rychlej. Ale moc se mi to líbilo. Od té doby jsem už na Malbíně nikdy nejela, protože jsem se jí začala bát, strašně kopala a byla docela vzteklá, takže jsem ji už nechtěla. Když s ní byla nějaká holka na vyjížďce, tak Malbína úplně dokopala Áju. Pak jsem jednou jela na Ájině, nebylo to tak strašný. Ke konci prázdnin jsem dělala kurz westernovýho ježdění, tam jsem se naučila starat se o koně. Jen pár dní před začátkem školy jsem na ranč jela s nejlepší (teď už bývalou) kamarádkou Ádou. Chtěla jsem jet na hnědce Sally, ale tu si hned vzala Áda. Na mě nezbyl žádný kůň, kterýho bych znala. A tak mi ukázali Draka. Vysoký hnědák s lysinou se tvářil docela lhostejně. Vysadili mě na něj a já byla naštvaná, že nemůžu jet na Sally. Během vyjížďky mě zlost přešla. Drak reagoval na ty nejjemnější pobídky, dokonale se mi přizpůsobil a vypadalo to, že mu ani moc nevadí, že neumím jezdit. Snažila jsem se mít prošlápnutý paty a sedět co nejsprávněji, abych mu tu jízdu taky trochu zpříjemnila. On byl prostě dokonalej. Když jsme se vrátili z lesa, vůbec jsem z něj nechtěla sesednout a pak jsem málem spadla, protože on byl opravdu vysokej. Začal se o mě všelijak třít a já ho jemně škrábala za ušima a mu se to očividně moc líbilo. Vždycky, když se na mě díval svýma nádhernýma velkýma koňskýma očima, málem jsem umřela štěstím. Asi jsem našla koně svých snů. Za několik dní jsem za ním jela znova a myslela jsem, že ho už nemůžu mít víc ráda. Několik týdnů jsem neměla na koně čas a po víc než měsíci jsem za Drakem zase jela. Měla jsem už nachystanýho koně. Byla to Sally. Vzpomněla jsem si, že někdo říkal něco o tom, že Drak má něco s nohou. Asi proto na něm dneska nepojedu, myslela jsem si. Krásně jsem si na Sally zacválala, ale s Drakem se to nedalo srovnat. V polovině vyjížďky už jsem si nemohla pomoct a zeptala jsem se, jak se má. "Před týdnem jsme ho prodali," řekl majitel klidně. Do hlavy se mi nalila krev a udělalo se mi špatně. Říkala jsem si, že to není možný. Pomalu mi to začínalo docházet. Za chvíli už jsem bulela takovým způsobem, že jsem byla celá mokrá, ale pršelo, takže to nebylo nijak poznat. Nemohla jsem slzy zastavit, div že jsem ze Sally nespadla. Jak jsem se později dozvěděla, do Draka se jedna ženská zamilovala stejně jako já. On, vždycky když ji viděl, řehtal jako o život a tak nakonec ta ženská přemluvila majitele k prodeji a tak jsem přišla o svou velkou koňskou lásku. Pořád se utěšuju tím, že se má určitě moc a moc dobře, když ho jeho majitelka má tak ráda. Přestože vím, kde Drak je, dosud jsem neměla odvahu za ním jet. Nemám na to sílu a asi ji nikdy nenajdu. Nejhorší asi bylo, že jsem se s Drakem nemohla rozloučit. Je to víc než měsíc a oblíbila jsem si Sally, i když mnohem radši mám její mámu, tmavou hnědku Sandy. Mám ji moc ráda, ale takové, jako s Drakem to není a ani nikdy nebude. Nikdy na Draka nezapomenu a vždycky ho budu mít moc a moc ráda. Teď jezdím na koních několik měsíců a čekám na svou další velkou koňskou lásku. Vím, že přijde. Snad nebude tak smutná, jako ta první. Jak řekla moje dobrá kamarádka: "Špatné věci musí být, aby pak mohlo přijít něco krásného." A měla pravdu.
Sandy

Dalpotek

23. dubna 2008 v 16:43
Já vám taky něco napíšu. Stalo se před čtyřmi lety ve stáji, kam jsem dříve chodila. V té době jsem pravidelně jezdila do stáje v Malešovicích u Pohořelic na jižní Moravě. Měla jsem tam kobylku,která nebyla oficiálně moje, ale jezdila jsme na ní už pět let, tak jsme byly nerozlučná dvojka. 2.března před 4 lety se jí narodilo už druhé hříbátko - překrásnej nohatej hřebeček Dalpot, kterej vbuzoval obdiv už svou překrásnou krémovou barvou. Všichni z tohohle hříběte byli unešení a viděli v něm budoucího skokovýho šampiona. Že jsem ho bezmezně milovala i já, to snad ani nemusím dodávat. A Dalpotek rostl a s nadšením poznával svět kolem sebe a já si navždycky pamatuju ty nádherný chvíle, kdy se to malý hříbátko poprvé postavilo na nohy a potom na překrásný vyjížďky, kdy jsem jela na jeho mámě a maličkej divoce pobíhal kolem nás. Jeden víkend jsem byla nemocná a nemohla ke koním jet. Bylo to ke konci května a Dalpotkovi byly necelé tři měsíce. Smířená s tím, že tetonkrát se svými miláčky nestrávím další kouzelnou vyjížďku, jsem zůstala doma. Do stáje jsem se jako velká voda vřítila o týden později. Dalpotova máma mě jako vždy uvítala zařehtáním, ale Dalpotek se proti svému zvyku nevyřítil z boxu, divže všechny nepovalil. Vešla jsem dovnitř a v koutku boxu se krčilo vystrašený hříbě, který se odmítalo nechat pohladit a vyděšeně volalo mámu, když jsem směrem k němu udělala krok. Nemohla jsem uvěřit, že je to Dalpot. Když jsem přišla blíž k němu, tak jsem zděšeně přejížděla pohledem po jizvách na celým těle a koukala na příšerně nateklé klouby na přední a zadní noze. Letěla jsem zjistit, co se mu stalo. A holky, který se o koně staraly přes týden, mi začaly vykládat, co se tu minulou neděli, kdy jsem chyběla, stalo. Dalpot s mámou se těšili ven, jedna holka si místo mě vzala pod sedlo "moji" kobylku a ještě s další kamarádkou na druhém koni s hříbětem vyrazily ven. Ještě jsem zapomněla říct, že Dalpot kolem pobíhal volně jen na louce a poli, jinak podél silnice byl vždy na vodítku. Holky prý dorazily na pole, kde nechaly koně proběhnout a cesta zpátky vedla podél lesa, který se v jednom místě prudce stáčel doprava. Na poli byla klasická cesta-polňačka, na které se autem nedalo jet moc rychle. Jenže díky bezohlednýmu řidiči se stalo něco, co ovlivnilo Dalpotův osud. Hříbě zrovna dobíhalo k ohybu, když ho holky zavolaly zpátky. Dalpot se poslušně otočil a chtěl doběhnout zpátky, když se z ohybu lesa po polňačce vyřítilo šílenou rychlostí auto, které v plné rychlosti naše malé hříbátko čelně nabralo. Všichni byli tak strašně zděšení, že se nezmohli na nic, jen Dalpotova máma se divoce vzpínala a řehtala. Ten řidič místo, aby hned zastavil, chtěl ujet a sestřást hříbě, které mu leželo na kapotě rychlou jízdou. Vlekl ho na kapotě dalších 15-20 metrů, než dostal smyk a Dalpota to odhodilo stranou na zem. ten *** šlápl na plyn a odjel. Dalpotek prý půl hodiny bezmocně ležel na zemi, potom se ho holkám podařilo postavit na nohy a odvést domů. Veterinář vyřkl neuvěřitelný ortel: Má 6 týdnů na to, aby se z toho dostal. Jinak utratit. Všichni udělali pro Dalpota maximum. Jako aspoň něco veselého musím dodat, že Dalpotek bojoval a nakonec se z toho dostal. Prodali ho a už jsem ho nikdy neviděla, jen mi teď někdo psal, že jeho jméno možná zaznělo na parkurových závodech, z čehož mám radost, protože když skáče přes překážky, tak musí být v pořádku.

Ale nikdy nezapomenu na pohled Dalpotkových očí po té nehodě. Kdysi šťasné, veselé a to nejdůvěřivější hříbátko se během pár sekund změnilo ve vyděšenou bezmocnou trosku a to jen kvůli bezohlednosti nějakýho ***a, kterýho bych, přísahám, asi zabila, kdybych ho dostala do ruky.

Paddy

23. dubna 2008 v 16:36
Paddy byl krásný hřebeček plnokrevníka z matky Peggy po Saran, z otce po Lincoln. Tento vraník s velkou bílou lysinkou běhal až do svých devíti let dostihy v Německu a hlavně Rakousku, kde se narodil. Jeho dostihová kariéra byla přímo skvělá do doby než se ošklivě zranil a po vyléčení to šlo s jeho formou hodně dolů. Jeho majitel z něj chtěl mít špičkového plemeníka a když viděl, že se tak nestane chtěl z něj mít alespoň nějaký užitek a tak Paddyho prodal jednomu pánovi z České republiky. Ten koně dal do tréninku k českým dostihovým koním. Pak ho přihlásil do dvojkového dostihu, který Paddy vyhrál. Po pár dalších dostizích se ale jeho staré zranění znovu obnovilo a majitel Paddyho prodal jedné soukromé osobě, která všechny své koně bila a týrala. U Paddyho tomu nebylo jinak a na 2 roky, strávené u ní zřejmě nikdy nezapomněl. Potom Paddyho vysvobodil až muž, který ho měl odvézt na jatka. Toho koně mu bylo líto a zdálo se, že se mu i líbil. Paddy ,pak místo na jatka, byl odvezen na ranč Milná u Českého Krumlova. Tam se o něj hodní lidé starali a za rok z něj byl zase krásný kůň. Byl tu ale jeden problém - koník zůstával ke všemu apatický. Dělal jen to, co chtěli ostatní, jinak se ani nepohnul. Bylo mu teprve dvanáct let, kdy jsem na ranč přijela já. Paddyho jsem si zamilovala na první pohled a myslím, že jsem se mu líbila i já. Na naší první vyjížďce se pro mě choval jako ukázkový jedinec hodného koně, i když jsem se zprvu bála, že je to hřebec. Ostatní jeho chování brali jako samozřejmost, ale mě to nedalo a po vyjížďce jsem ho asi hodinu pozorovala v ohradě. Paddy se skoro ani nepohnul a když kolem něj prošel nějaký jiný kůň, raději ho obešel a šel se pást jinam. Vyptávala jsem se na něj všech, dokonce i jeho majitele. Řekl mi celý jeho příběh a dovolil mi se o něj starat a jezdit ho. Chodila jsem za ním každý den a brala ho na procházky jen tak na ohlávce. Věděla jsem, že mi neuteče a tak jsem ho nechávala pást na louce, kam jsme spolu chodili a kde už to znal. Nejdřív nechápal, co po něm chci, ale po pár dnech se konečně osmělil a za měsíc se choval jako každý jiný kůň s tím rozdílem, že mi nikdy neutekl z dohledu a dbal na to, abych se s ním proběhla i já. Pak se k mému úžasu choval stejně i mezi jinými koňmi i lidmi. Brávala jsem ho i na vyjížďky pod sedlo, které byli čím dál tím živější a člověk na Paddyho musel dávat mnohem větší pozor, než před dvěma měsíci. Paddy se pak vrátil do provozu a chodil i do hodin, byl pro velmi zkušené jezdce. Když jsme jeli k naší louce, vždycky začal vyvádět jako malé hříbě - se mnou v sedle nebo i bez, bylo mu to jedno. Hlavně že jsme se spolu cítili skvěle. Paddy přijal roli plemeníka a celých 5 let zušlechťoval místní chovné stádo. Jezdili jsme spolu na parkurové závody a také neregistrované dostihy, které skoro vždy vyhrával. Ve svých 28 letech vyšel naposledy na svou louku, kde si až do posledního okamžiku hrál jako hříbě, naposledy procválal pampeliškami a já, když se vracím na tu louku, vždy slyším jeho krásné a mohutné ržání a vidím, jak se spokojeně prohání pastvinami mezi svými klisnami.

Xeron

18. dubna 2008 v 21:31
Předloňské prázdniny byly moje poslední chvíle strávené na Zbirohu. Jezdila jsem se tam starat o sedm starokladrubských koní, dva psy a občas jsem i hlídala malého Jaromírka. Ze všech živých tvorů jsem však měla nejraději koně jménem Xeron. Byli jsme dva nerozluční přátelé. Přesto že Xeron nesplňoval učebnicové míry šlechtěných starokladrubských koní, viděla jsem v něm nejhezčího koně na světě. Byl to tedy menší kůň s hedvábnou černou srstí posetou groši, které ukazovaly, jak je dobře živený. Jeho hlavu zdobil výrazný klabonos. Po obou jejích stranách zářily dvě upřímné oči, v nichž jsem pokaždé poznala jeho náladu. Jeho pusu vyplňovaly zuby nevalného vzhledu, ale nikdy mě nenapadlo mu je čistit. Dvě nenápadné sametové nozdry mi šeptaly do ucha příběhy černých koní. U kořenu hlavy se tyčily dvě huňaté uši, sloužící často jako směrovky. Uvadlá kštice připomínala petrželovou nať, zato vlnitá hříva bujně vlála a poslouchala má tajemství. Xeronův krk se hrdě klenul do oblouku, jako by se vychloubal svaly, vypracovanými taháním povozu. Trup měl Xeron měkký, prohnutý a záď oblou a kulatou s níže posazeným ocasem. Nohy by Xeronkovi žádná baletka určitě nezáviděla, ne snad proto, že by byly chlupaté, ale krátké a silnější. Zato však vlastnil ukázková kopyta, která při každém kování tak nesnadno zvedal. Jinak to byl velmi poslušný koníček. Možná občas cválal tryskem, když se po něm chtělo, aby stál, ale to byly jen výjimečné situace. Hlavní je, že mě měl rád stejně, jako já jeho. Vždy když jsem za ním přijela, upřímně mě přivítal. Nejprve zařehtal, případně zaječel, jak bylo jeho zvykem, když ho obtěžoval jiný kůň. Potom se důkladně ohnal vyceněnými zuby po těch troufalcích, kteří snad přišli zkoumat co jsem jim přinesla. Teprve když si byl jistý, že patřím opravdu jen jemu, začala pasová kontrola. Prohledal všechny kapsy včetně kapuci, nakonec zjistil že to sladké tajemství ukrývá moje dlaň. Když byly jeho chuťové pohárky uspokojeny, přistoupil blíž, podíval se na mě těma svýma očima a já sem byla jako očarovaná. Svojí velkou klabonosou hlavičku si něžně opřel o můj hrudník a jeho nozdry mi funěly do dlaní. V tu chvíli sem byla vždy tak šťastná tak, jako jen málokdy. Ačkoliv jeho tělesné proporce byly poněkud větší než ty moje, nic nebránilo naší společné hře. Po obědě, když všichni odpočívali a koně se pásli, vkradla sem se do ohrady. A už se ke mě blížilo moje zlatíčko. No a hra "na babu" mohla začít. Kam jsem se hnula já, tam šel Xeronek ochotně za mnou. Jakmile ale začal cválat, bylo na čase se uklidnit. Samozřejmě ode mě dostal nějaký ten pamlsek a tak se tato hra stala jeho oblíbenou. Jako jediný s oblibou podlézal ohradník. "Ta tráva za naší pastvinou je přece jen lepší", vysvětloval mi, když jsem ho s vyčítavým pohledem vedla do stájí, protože přišel čas ježdění. Ostatní koně byli ale rychlejší a už netrpělivě čekali u ohrady. Musela jsem obejít celé pole aby jsme se dostali do stájí. Najednou se Xeronek lekl, že mu ostatní utečou a zmateně se postavil na zadní. Já, tenkrát ještě 155centimetrová a bezbranná sem ohromením jen stála a čekala co bude dál. Nade mnou ze vzpínal najednou tak velké a nebezpečné zvíře. "Jak snadno by mi teď mohl ublížit", problesklo mi ještě hlavou. Ten kůň mě ale měl rád. Dívala sem se vzhůru a sledovala tu nádheru, takhle jsem ho vlastně ještě neviděla. Stál nade mnou a já držela vazák. Kupodivu docela navolno. Najednou se otočil o sto osmdesát stupňů a vedle mě stál se sklopenou hlavou zase můj malý milý koníček. Zažili jsme spolu i krušné chvíle. Když ještě nebyly dostavěné stáje na Zbirohu, bylo našich sedm kladrubáků ustájených v Hořovicích u pana Opatrného. Jednoho krásného prázdninového dne jsme se rozhodli pro vyjížďku. Jela jsem jen já, náš trenér a můj kamarád. Cesta tam byla bez problémů. Pár metrů lesem, a krásný cval přes pole. Potom zase les a najednou jsme na zpáteční cestě stáli na našem cvalovém poli. Ze začátku to vypadalo na nevinný klus, ale ouvej. Můj miláček se něčeho lekl a vysvětlujte mu v takové chvíli že opravdu není čeho se bát. Zbylí dva koně ještě nějak zastavili, ale já už sem tu sílu neměla. Ať jsem se snažila jakkoliv, všechno marné. A najednou se před námi rozestřela silnice. Podél silnice stromy a na silnici cyklistka. Přeběhli jsme té chudince těsně před nosem. Nejspíš se trošku lekla a začala prudce brzdit. Pak už jsem viděla jen jak se s ní kolo obrací a ona skáče šipku do asfaltu. Ona vyvázla jen s odřeným loktem, zato já sem byla vyděšená. Ta nebohá histerka ale udělala komára z velblouda. Nejdříve nadávala koním, to se mi nelíbilo a tak jsem se jí šla z ostra omluvit. No a tak se to nějak zvrtlo, že celou aféru nakonec řešila policie. Chtěla bych mnohokrát poděkovat mému tehdejšímu trenérovi, díky kterému bylo nakonec vše v pořádku. Jsem si také naprosto jistá, že mi moc dobře rozuměl. Jednou před jarními prázdninami jsem mu slíbila, že je strávím s ním. Jenže rodiče mě proti mé vůli hodlali vzít na hory. Neoblomila jsem je ani několika telefonáty plnými pláče. Nedalo se nic dělat, musela jsem jet. Bylo mi to moc líto a můj koníček to moc dobře věděl. Tvářil se smutně, dožadoval se pohlazení a snažil se mě utěšovat svým milým chováním. Když jsem se po jarních prázdninách zase se všemi shledala, doslechla jsem se, že to s Xeronem celý týden mých jarních prázdnin nebylo k vydržení. Zlobil prý především pod sedlem. Na to já jsem si nikdy stěžovat nemohla. Ano, také bylo plno překážek, co mi "vyhnul" a plno hodin, kdy mi to naprosto nešlo, ale to vše bylo jen mnou. Ten kůň byl vždy skvělý. Ať se dělo cokoliv. Já jsem věřila jemu a on mě. Naše vzájemná důvěra se projevovala především na společném začátku. Když jsem trávila s Xeronkem první letní prázdniny, bylo to jen vychrtlé, vyděšené zvíře, které odmítalo jakékoliv důvěrnosti. Člověk třeba jen natáhl ruku, že koníčka pohladí po hlavě, ale setkal se jen s hlavou u stropu a vyděšenýma očima. Byla jsem první, od koho se pohladit nechal. Dalo mi to ale hodně práce. Jak jsem jen mohla, nosila jsem mu jeho oblíbené pamlsky. Pomalu jsem se snažila získávat jeho důvěru a opravdu se mi to dařilo. Často jsem se ptala sama sebe, jak to, že jsem to byla právě já, které tak věřil a jak to, že mi právě on tolik přirostl k srdci. Vlastně to byla láska na první pohled. Že je také vzdělaný, jsem zjistila až později. Jednou jsme dostali ve škole za úkol přečíst jakousi pohádku. Ten víkend jsem zrovna měla strávit u koní a tak cestovala čítanka se mnou. Po obědě jsem si udělala čas a rozhodla se, že také trochu obohatím Xeronkovu slovní zásobu. I s knihou jsem se usadila v jeho stání a začla jsem číst. Nejprve na mě Xeronek jen tak koukal a opatrně se mě zeptal jestli "sem jako zdravá". Když sem nedbala jeho nevěřícných pohledů a urputně jsem se snažila svého myšáčka vzdělávat, přišel až ke mně a začal zkoumat písmena na stránkách. Potom začal celé listy obracet čumákem. Z dobré vůle Xerona kulturně vzdělávat, jsem četla tam, kam otočil. Když však začal zkoumat celou knihu a chystal se jí pojíst, musela jsem kapitulovat. Nechápavě na mě hleděl a očima se ptal "co je tady tak vtipný". Chvíle s ním, byly prostě ty nejhezčí v mém životě. A toho smutku, když jsme se loučili. Věděl co myslím, když říkám, že se mi bude stýskat. Určitě i chápal moje pocity i můj pláč. Stál naproti mně, utěšoval mě upřímným pohledem, natáhl hlavu a nozdry začaly zahřívat moje dlaně. Bylo to něco tak naprosto úžasného. Vidět tak divoké zvíře na pastvinách, tak krotké, jak se se mnou mazlí a loučí. Podřimoval mi v náručí a vyprávěl mi, že zase budu s ním, že musím jen vydržet do dalšího víkendu. Nejhorší ale bylo naše poslední loučení. Jak mu vysvětlit, a konec konců i sobě, že se vidíme nejspíš naposledy? To zvířátko mi věřilo a já ho nechtěla zradit. Stál tam, díval se na mě a VĚŘIL že mě zas za týden uvidí. "Xeronku, příští týden nepřijedu. Nepřijedu ani ten další. Rve mi to srdce ti to takhle říkat, ale jinak to nejde. Nemůžu už za tebou jezdit. Věř mi, že to není moje volba. Kdyby to bylo na mě...Já ale vím, že na mě nezapomeneš. Vím to a slibuju ti, že se zase jednou potkáme. Nevím kdy a nevím jak, ale slibuju ti, že zase budeme spolu. Slibuju!...Sbohem, bude se mi stýskat." Stál tam a já sem poprvé viděla koně plakat. Plakalo jeho srdce, a plakalo i to moje. Loučili jsme se snad věky a když jsem pak nasedala do auta, díval se ven z okna anglické stále a mával mi pohledem. Ať už se dělo cokoliv, od lásky k "mému" Xeronkovi a od veškeré péče, kterou jsem mu v rámci možností věnovala, mě nikdy nic neodradilo. Ať už to byly takové drobnosti, jako třeba ukousnutý prst, nebo větší úraz- vyražené zuby a roztržený ret, což jsem získala při jednom nešťastném pádu. Vždycky jsem ho milovala a milovat budu. I když ho možná neuvidím, žije dál a žije v mém srdci. Jsem nadosmrti vděčná těm, kteří mi umožnili trávit s Xeronkem víkendy a prázdniny. Navždycky budu vzpomínat na dny strávené na Zbirohu. Nikdy nezapomenu. Takového koně člověk jen tak nepotká. Jsem šťastná, že se mi takto poštěstilo. Jsem šťastná, když se každé ráno dívám na ten obraz Xeronka nad mojí postelí a smutná vždy když se na něj dívám a usínám. Ten kůň ve mě poprvé vzbudil všechny moje city, lásku i strach z toho co bude dál. Zůstala mi po něm v srdci jizva. Ta už se asi nikdy nezahojí. Je tam a bude tam napořád. Díky Xeronku. Díky za všechno. I když jsme každý jinde, já jsem stále tebou. Přeji ti ať jsi vždy šťastný ať už se o tebe stará kdokoliv. Ty musíš věřit...v lepší zítřky.
Xeronek

Zamon

18. dubna 2008 v 21:22
Kůň, o kterém budu psát, si to možná nezaslouží svými výkony na dostihové dráze, ale určitě si to zaslouží pro to, jaký byl, jaké měl srdce. 23. května 1996 se naší klisně Zeile (po Taran) narodil nohatý ryzáček s hvězdou a ponožkou na levé zadní. Jako jednodenní za mnou chodil po boxe, tlamičkou mě chytal za oblečení a neprořezanými dásněmi mi cucal nos, když jsem mu chtěla dát pusu. Když poprvé opustil svůj box, ve výběhu nedůvěřivě skláněl hlavu k pampeliškám a rozbíhal se proti stromům v domnění, že mu ustoupí z cesty. Když se ocitl od maminky dál než na metr, už ji zběsile volal a utíkal zpátky k ní. Po odstavu začal ztrácet hříběcí srst, ale způsobem jaký jsem ještě neviděla. Po celém těle měl flíčky jako pětikoruny s novou srstí na zbytku měl ještě hříběcí. V roce 1997 na podzim odešel do dostihového tréninku a v létě už startoval. Ale víc než soupeření s ostatními koňmi na dráze poutaly jeho pozornost štíhlé klisničky. Dvakrát se umístil na šestém místě, zatímco pokukoval kolem, která je hezčí. Koncem léta 1999 přicestoval k nám do stáje, kde se narodil. Byl vykastrován a nějaký čas spokojeně pobýval ve výbězích s ostatními koňmi. Zanedlouho změnil trenéra a znovu se připravoval na rovinové dostihy. 16. dubna 2000 navšívil chuchelskou dráhu, ale neodstartoval. Nevstoupil do boxů. A tak se vrátil opět do rodné stáje s tím, že na dosithy není příliš vhodný, a uvažovalo se i o prodeji. Nakonec se rozhodlo, že se to přece jenom ještě zkusí, když si předtím odstartuje "nanečisto". Přišlo sobotní dostihové odpoledne, 13. května 2000. V dostihovém programu o něm napsali, že "je nepřítelem startovních boxů a nelze určit jeho aktuální schopnosti", ale my jsme mu věřili. V padocku se tvářil znuděně, jenže u boxů začal dělat trochu problémy. Ale vstoupil do nich. Pak jeden kůň prorazil boxy a když je prorazil podruhé, ostatní koně ho následovali. Opakovaný start Zamonovi moc neprospěl, ale když se konečně regulérně odstartovalo, byl v poli. O pár set metrů dál začal ztrácet a když koně probíhali cílem, byl dakeko za nimi. Až v tuto chvíli se dalo bez dalekohledu rozeznat, že běží těžkopádně a napadá na zadní nohu. Před cílem už ho zadní část těla neposlouchala a za cílem padl. Vypadalo to jako by těch pár set metrů běžel jen setrvačností, jako by bojoval se svým srdcem o život. Prohrál. Ve chvíli, kdy píši tenhle dopis, nevím, co se mu stalo a asi se to nikdy nedozvím. Snad to byl infart nebo mu s těle praskla nějaká žíla a krev mu zalila srdce. Ale pořád ho vidím, jak se snaží, jak nemůže pochopit, proč mu koně tak utekli a proč ho jeho tělo neposlouchá. Nemá cenu si říkat, kdyby zůstal u nás, kdyby neodstartoval,.... Kapela Hradní stráže mu zahrála při odchodu z dostihové dráhy a ze světa. 13. květen byl pro něj osudný. Bylo to naše první hříbě, náš miláček. Byl to náš Zamon. Dáváme ti, Zamonku, poslední sbohem. A stále nevím, proč lidé vždycky pospíchají k místu, kde se něco stalo, proč okukují toho nebožáka, proč se hlasitě ptají, kdo to byl a čí byl? Copak nechápou, že samotná smrt milovaného koně působí bolest? Musí nás svým netaktním chováním zasahovat ještě víc? Proč jsou lidé tak bezohlední, proč se chovají jako hyeny?

Lais

18. dubna 2008 v 21:19
Laise - obrázek Laise je moje kobylka ....teda bývala ..její příběh vám teď budu vyprávět .... Tato klisnička byla hnědka s roztomilou hvězdičkou na čele ..plemenem byla český teplokrevník ..Avšak jednoho osudného dne sem přišla do stáje a Laise tam nebyla - to bylo celkem v pořádku ,věděla sem že si jí občas půjčuje jedna holka ze stáje myslím že se jmenovala Tereza. Ano i tohle odpoledne trávila s klisničkou někde venku na procházce. Problém byl v tom, že Lais byla mladičká a lekavá ..bála se skoro všeho co šustilo nebo trochu víc hlučelo..Šla sem si sednout na zábradlí před stáj a očekávala příchod svého jediného miláčka. Měla sem celkem slušný rozhled, takže se nemohlo stát, že bych je přehlédla. Dočkala sem se po pravé straně se pohybuje hnědé tělo a vedle skoro běží osmnáctiletá Terka. Byly ode mě asi 200 m, když se rozhodly přejít frekventovanou silnici..Vidím že tam jede nějaký Pražák, to spolehlivě poznám podle jeho ovládání auta. Za ním je dlouhá kolona aut a naštvaných řidičů. Najednou kamioňákovi rupnou nervy , vyjede z řady a jak projíždí kolem Pražáka začne zběsile troubit...Laise se strašně lekla, vyškubla Terce vodítko a běžela ....Střetla se s kamionem...Dívka omdlela... Já ale běžela ke své lásce..Ještě v běhu sem volala veterináře, ať přijede pomoct. Přiběhla sem k Lais, chytila její hlavu do náručí a podívala se jí do tváře. Její oči jako by říkaly ...promiň ale já už nemůžu dál, musím tě opustit a jít tam kde mi určitě bude dobře. V tu chvíly mi začaly kapat slzy, uvědomila sem si že je konec života mladé klisničky. Po chvilce mi klesla její roztomilá hlavička do klína. Pustila sem ji a utekla sem odtamtud. Teď sedím venku v parku vedle sebe natáhnutou stříkačku s heroinem. Přemýšlím jestli existuje nebe... jestli ještě někdy budu moct být se svou maličkou Lais. Sáhnu po injekci a bodnu si ji do žíly...bojím se že to bude bolet, ale nakonec zmáčknu a obsah si vstříknu do ruky..

Svoboda za život

18. dubna 2008 v 21:17
Svoboda za život - obrázek Byla noc ..na horizontu jednoho prudkého kopce šly vidět siluety dvou tmavých koní. Ano byla to klisna s větším hříbětem. Užívali si volnost, chvíle kdy jim vlála hříva, když byli volní. Pak jednou přijel lovec, vzal pušku, zamířil a střelil. Jednou a pak podruhý zazněl výstřel z lovcovi zlé zbraně. Bohužel se trefil. Koně jen uspal, ale vzal jim to nejdůležitější co oni dva měli. Nechtěli nic jiného než právě tu volnost a tu jim teď vzali. Ani matka ani její maličký hřebeček na sebe nenechali sahnout, nejedli ani nepili, jen na pastvě si vždy něco uškubli. Od lidí si nic nebrali. Nechtěli být zavření v těsném boxe, když slyšeli volání volnosti a věčné svobody. Hřebeček vyrostl v dospělého a klisnička o rok zestárla, když přišli kupci a chtěli si divok koně koupit. Hřebec byl rozumější, mazanější a chytřejší než dřív. Věděl že ohradník dává kruté rány a že lidé taky dokáží ublížit, věděl že kdyby utekl, tak ho hned zase chytí. Trápil se čím dál tím víc, nevěděl co dělat, jak utéct už navždy??? Přemýšlel, ale na nic nepřišel. Klisnička byla opět březí a hříbátko čekala už za dva měsíce. Hodně se na něj těšila. Večer při krmení jeden člověk otevřel hřebcův box a odešel do sedlovny. Hřebec využil příležitosti a své místo opustil. Vydal se hledat matku, kterou po chvíli skutečně našel. Otevřít jednoduchou petlici na dveřích boxu byla maličkost, ale neopatrný hřebeček shodil kanystr s benzínem a jiskry létající od kopyt poplašeného koně tekutinu zapálily. Začalo hořet a hřebec ani jeho matka neváhali a běželi za svou svobodou, za svou volností. Utekli oba, ano podařilo se jim to, v náladě doběhli na úpatí prudkého kopce a tam se klisna zastavila, potom klesla do trávy a celá zděšena ze všech těch okolností potratila. Ano oba dva měli zase vítr v hřívách a volnost v kopytech, ale oba taky věděli že právě tenhle pocit, dříve šťastný pocit provází smutek ze ztraceného koňského života.

Navždy

18. dubna 2008 v 21:14
"Jedu projet Darka" zakřičela jsem z koňského hřbetu za sebe, ale asi mě nikdo neslyšel. Koukla jsem se ještě jednou na svůj domov kde máme spoustu koní a nevěděla jsem že je to naposledy.
Cvalem jsme přejeli s Darkem louku a zamířili na naše tajné místo na okraji strže z které je překrásný výhled. Jako vždy jsme zastavili u velkého buku a já uvázala Darka k větvi.
Z batohu jsem si vyndala fotoaparát a fotila dokud mi nedošel film. Najednou jsem ale vyděla jak můj Dark zpozorněl, zavětřil a sklopil uši. Někdo najednou stál za mnou a já už jen cítila jak padám a padám a padám. A potom jsem se probudila. Cítila jsem jak mi kapky potu stékají po tváři a celá se klepu. 'Vždyť to byl jen sen!' pomyslela jsem si a šla se vysprchovat a nasnídat. Po snídani jsem šla do stáje pozdravit svého milovaného koně. Ve dveřích stáje jsem narazila na mamku. "Projeď prosím těDarka, já to dnes nestihnu tak ať má nějaký potěšení". Řekla a odešla. Vzpoměla jsem si na sen a na zádech mi naskočila husí kůže. Koně jsem vyhřebelcovala, vyvedla k ohradě, nasedlala a nauzdila. Vyšvihla jsem se na něj a ani se neohlídla a jela. Cvalem jsme přejeli louku a na rozcestí se vydali na opačnou stranu, kde nebyla strž. Projeli jsme les a ocitli se u strže! 'to není možné' obrátila jsem koně a jela na opačnou stranu, projela jsem lesem a znovu jsem vyjela u strže! Uvázala jsem ledabyle Darka ke stromu a šla se kouknout jestli je to opravdu jedno a totéž místo. Bylo. Obrátila jsem se k odchodu když v tom vydím statného muže který mi zahradil cestu. Provlékla jsme se pod jeho napřaženou paží a běžela jsem k Darkovi. Najednou se za mnou ozvalo jakési cvaknutí a "stůj!" Obrátila jsem se a vyděla jak na mě míří hlaveň obrovské pušky.Strachy jsem zavřela oči, slyšela jsem tlukot svého srdce. Dark zaržál, ozval se výstel a ticho. Musela jsem otevřít oči a zjístit co se stalo. Zhrozila jsem se: "Snad ne ...". Nakoukla jsem ze strže dolů. Na dně ležel ten zavalitý muž co na mě mířil puškou a ...můj milovaný Dark. Oběhla jsem celou strž abych našla nejchůdnější terén abych se mohla dostat dolu. Na dně strže jsem se vrhla ke svému milovanému, dosud žijícímu koni. Prohlédla jsem jeho tělo a zjistila jsem že má střelnou ránu uprostřed hrudi a zlámané všechny nohy. S pláčem sem objala jeho hlavu a nechala kapat své slzy na již mrtvého koně. Domů jsem se vrátila pozdě v noci a život šel dál, ale nikdy jsem nezapoměla na koně který mě miloval tak že za mě objetoval život.

přítel v nesnázích

18. dubna 2008 v 21:11
Byla zima a ten den mi umřel můj milovaný mourovatý kocourek. Chytnul kočičí chřipku a zemřel na žloutenku. Ten kocourek byl moje všechno a proto jsem ho v jeho poslední hodince položila na pohovku a říkala ať neumírá že bez něj bude můj život chudý. Umřel. Vzala jsem ho jemně do náručí a vyběhla do pochmurného venkovního počasí. Běžela jsem po louce a slzy mi proudem tekly. Vběhla jsem do lesa a tam se zastavila. Kocourka jsem položila na kámen a začalu mu kopat malý hrobeček. Když byl hotový uložila jsem do něj své nejmilovanější zvířátko a začala ho přikrývat hlínou a modlit se za jeho překrásnou dušičku. Nakonec jsem na hrobeček dala kameny a mezi ně zaklínila malý křížek. S pláčem sem ulehla vedle čerstvého hrobu a plakala. Nevím jak dlouho sem tam ležela ale najednou mě vylekal praskot větviček. Podívala jsem se směrem, odkud vycházel ten zvuk, a zkoprněla jsem. Přede mnou stál nádherný rezavý kůň s hvězdou na čele, který si mě nedůvěřivě měřil pohledem. Postavila jsem se a kůň o krok ustoupil. Napřáhla jsem k němu ruku a pomalinku jsem k němu začala přistupovat. Koník stál a sledoval každý můj pohyb a při tom byl připraven k útěku. Na chvíli jsem se zastavila a čekala jestli přijde blíž. Nejdříve si mě změřil pohledem od hlavy až k patě a potom krůček po krůčku přistoupil k mé ruce a začal ji nedůvěřivě očichávat. Když ji očichal pohladila jsem ho po jeho překrásné hlavě a něžně ho políbila na čelo. Koník ke mně přistoupil blíž a já jsme ho pomalu konejšivě hladila po krku. Až nyní jsem si všimla odřenin na jeho kohoutku, které nejspíš udělalo špatné sedlo, a škrábancůna nohách. 'To je strašné jak s tebou zacházeli' pomylsela jsem si. Krvácející rány jsem mu omyla sněhem, vzala ho za ohlávku a pomalu s ním šla k našemu domu. Zavedla ho do naší nepoužívané stáje a ošetříla mu rány na nohou a kohoutku. Jemně jsme ho pohladila po čele a doufala že mi rodiče doovolí si ho nechat. Dovolili. Od té doby se Amigovi rány zahojili a proto se spolu vždy rádi vracíme do míst našeho schledání a dáváme na hrobeček milovaného kocourka kytičku, protože bez něj bych se s Amigem nikdy nesetkala.